Survival .....Airsoft

Ruské speciální jednotky - základní historie, vývoj a zajímavosti Bolševická revoluce nebyla vlastně revolucí Ruska. Lenin se udržel u moci pouze za podpory zbraní. Nejprve použil lotyšskou pěchotu, aby střežila Kreml proti ruskému lidu a za druhé pověřil Felixe Dzerzinského, jenž byl Polák, dozorem nad státní bezpečností. 20.prosince 1917 byl stanoven Všesvazový vrcholný výbor pro boj proti kontrarevoluci, sabotáži a spekulaci, v jehož čele stanul právě Dzerzinsky. Tato organizace vešla v širokou známost jako VČK nebo Čeko. Pro komunistickou stranu znamenala totéž, co SS pro nacisty. Ve struktuře velitelství nebyl ani jeden Rus, byla přísně internacionální a komunistická, složená z Čechům Lotyšů, Rakušanů, Poláků, Maďarů, Finů a dalších národností. VČK se později označovala jako GPU, OGPU a nakonec, jako nejznámější NKVD (Národní komisariát pro vnitřní záležitosti). Stalin vytvořil speciální jednotky, které měly za úkol provádět úkladné vraždy mimo území SSSR (to se týkalo odstranění Stalinových protivníků, jako např. Trockého v Mexicu) a které měly zbavit Stalina i vnitřních protivníků i těch, kteří jej nechtěli otevřeně a aktivně podporovat. V roce 1936 založila Čeka Úřad pro zvláštní úkoly za účelem zabití nebo únosů osob, označených za nepřítele státu s místem pobytu mimo území Sovětského svazu. V polovině roku 1919 však Čeka již sestavila první jednotky pro speciální operace, ČON a později (jakožto GPU) elitní Dzerzinského Divizi, která se po odtržení NKVD stala součástí MVD. V červnu 1941, po Hitlerově ofenzívě do Sovětského svazu, bojoval značný počet pohraničních jednotek NKVD proti nacistům a jakožto nejvěrnější členové komunistické strany byly tyto jednotky i mezi prvními partyzánskými oddíly, operujícími za německými liniemi. NKVD zavedla výcvikový program partyzánů v Tbilisi (Tiflisu). Tento program byl pokřtěn „OO“ a pohraniční sbory NKVD tvořily jádro prvních speciálních jednotek NKVD, určených pro zvláštní operace. Pod názvem istrebitělnye bataliony prováděly Sabotážní operace za německými liniemi. Záhy po nacistické invazi již speciální jednotka NKVD č.10 doslova řídila veškerou partyzánskou činnost. Vnitrostátní armádu NKVD tvořilo 15 divizí, které i přes několikeré nasazení v boji ve frontových liniích, byly de facto využívány jako zadní voj Rudé armády, čímž měly znemožnit pravidelným vojákům ústup nebo dezerci. Měly rovněž za úkol trestat místní obyvatelstvo, jemuž byla prokázána kolaborace s nepřítelem. Téměř již v závěru II. Světové války čítala NKVD 53 divizí a 28 specializovaných brigád, to vše kromě pohraničních jednotek. Podílely se na protipartyzánských akcích na Ukrajině a v Pobaltských státech. Prováděly i politické „čistky“, deportace a vraždy celých komunit, jejichž loajalita vůči komunistické straně byla jakkoli zpochybněna. V průběhu II. Světové války vytvořila NKVD speciální operační brigádu OMSBON. Její členové se nenazývali specnaz, nýbrž OSNAZ. Termín osnaz jsem nalezl v použití pro jednotky se zvláštním určením politického charakteru (tj. KGB, NKVD, MVD), kde se názvu specnaz užívá k označení taktické nebo strategické jednotky, sestavené výhradně z politicky naprosto spolehlivých osob. Osnaz jsou v postavení politicky nadřazeném k úloze specnaz. OMSBON hrála svou roli jak za německými, tak i za sovětskými liniemi. Vyslala za německé linie 212 jednotek o celkovém počtu větším než 7 000 mužů. Rovněž tak ovšem operovala proti ukrajinským a pobaltským nacionalistům ve stíhacích týmech a vyhlazovacích komandech. OMSBON samotná napočítala celkové množství 140 000 zabitých. NKVD vyslala týmy osnaz i do severního Norska, jakožto protější týmů specnaz, operujících po boku sovětské námořní pěchoty během německé okupace Norska. Sovětská armáda sestavila vlastní týmy specnaz (rozvědčiki) průzkumníků, zodpovědných za diverzní průzkumnou činnost, což znamenalo shromažďování informací prostřednictvím průniků za nepřátelské linie, narušování komunikací, získávání a vyslýchání zajatců a zároveň vraždění vyšších důstojníků, ničení nepřátelských velitelských stanovišť, zbrojních skladů, muničních a potravinových skladišť, silnic, mostů, atd. Námořní pěchota jednala po vzoru pozemních vojsk a vytvořila si i vlastní jednotky rozvědčíků. KGB. KGB vznikla v březnu 1954. Ústřední výbor KSSS rozštěpil NKVD do dvou samostatných organizačních celků. Jednoduše řečeno, bylo to bezpečnostní opatření jedné části ústředního výboru, které mělo zabránit uzurpaci veškeré moci ve státě jednou jedinou organizací, tak, jak to dosud činila NKVD pod vedením Stalinovým a v jeho zájmu. Mnohé osobnosti tehdejšího ústředního výboru skončily ve vězení nebo byly zavražděny NVKD. Záměrem v pozadí rozštěpení NKVD bylo navrátit státní bezpečnosti namísto postu hlídacího psa Ústředního výboru roli mopslíčka a někdy snad i ochránce. Rozdělením NKVD vznikla KGB a MVD, přičemž jedna organizace měla očividně dozírat na druhou z nich. MVD zodpovídala za sovětskou policii - miliciu - a za obrovskou vnitrostátní armádu, včetně jednotek OMSBON, jako byly např. zagraditělnye otrjady neboli záchytné oddíly NKVD, které byly umístěny za bojovými jednotkami sovětské armády, aby bránily ústupu a dezerci, a také istrebitělnye otrjady, neboli stíhací oddíly NKVD, které měly za úkol vyhledávat a likvidovat protisovětský odboj. MVD převzala od NKVD rovněž zodpovědnost za ochranu, bezpečnost a ostrahu více než tisíce trestaneckých táborů (gulagů). KGB prostřednictvím svého prvního řídícího výboru převzala zodpovědnost za špionážní činnost a prostřednictvím druhého řídícího výboru i za kontrašpionáž a boj proti podvratné činnosti civilního obyvatelstva. SMERŠ, založený v roce 1943 jakožto vojenská kontrarozvědka, se stal třetím řídícím výborem KGB. Jednotky pohraniční stráže přešly pod velení řídícího výboru KGB pro pohraniční stráž. Úřad pro zvláštní úkoly NKVD se stal v roce 1941 čtvrtým výborem - partyzánským, v roce 1946 se z něj stal 1. Zvláštní úřad a později 13.oddělení prvního řídícího výboru. Později se stalo nezávislým oddělením V pod přímým velením předsedy KGB a bylo vyhrazeno výlučně pro „zvláštní úkoly ústředního výboru“. Jednotky zvláštního určení. Rozdělením NKVD přišly různé speciální jednotky pro nejrůznější zvláštní úkoly buď pod MVD nebo KGB v závislosti na jejich specifické úloze. To znamená, že byly k dispozici tři odlišné typy jednotek pro zvláštní účely, které mohly plnit zadané úkoly v rámci celého SSSR. Specnaz z jednotek GRU ministerstva obrany, specnazovci v MVD a osnaz z MVD i z KGB. S vyjímkou důstojníků jsou většinou všichni jejich příslušníci vojáky základní prezenční služby. Aby čtenář lépe pochopil tuto příručku, musím zřejmě objasnit otázku výchovy mladých mužů, jak byla v tehdejším Sovětském svazu systematizována od dětství a to prostřednictvím celé řady vojenských a CPSU podporovaných výcvikových programů, jakožto příprava na jejich pozdější úlohu v řadách armády. Předvojenský výcvik. Průměrný voják základní služby, který byl začleněn do speciálních jednotek, ať GRU nebo KGB, měl již za sebou předvojenskou výchovu s výcvikem, která začínala již v 10 letech věku každého sovětského dítěte, a to v době povinné školní docházky, programem podporovaným a financovaným ministerstvem obrany, nazvaným GTO. Tento program, který byl svou povahou vlastně civilní, byl zaměřen na vytváření a udržování co možná nejvyšší fyzické kondice dívek i chlapců. Pod dozorem a kontrolou oddělení předvojenské výchovy ministerstva obrany se uskutečňoval nejen ve školách, ale i v továrnách, internátech a v zemědělských družstvech. Jeho součástí byl i „záložní výcvik“, který probíhal až do 60 let věku sovětských občanů, ovšem podle odlišných schémat. Program GTO měl ve školách tři podskupiny: Věková skupina Název programu 10 - 13 let Odvaha a dovednost 14 - 15 let Mladý sportovec 16 - 18 let Síla a odvaha Toto programové schéma bylo zavedeno v roce 1967, kdy se základní vojenská služba zkrátila ze tří let na dva roky, v naději, že přípravný výcvik na školách nahradí do jisté míry přípravný, nyní zrušený, rok vojenské prezenční služby. Místní armádní jednotky poskytovaly pro tento program instruktory ze svých řad a konečným strategickým cílem byla příprava chlapců na základní vojenskou službu u vojsk ministerstva obrany, vnitra nebo v KGB. Podle zákona o povinné vojenské službě z roku 1967 se museli všichni mladí muži ve věku 18 let přihlásit k nástupu vojenské služby. Bylo zcela obvyklé, že instruktoři GTO organizovali další 80 hodinové intenzívní předvojenské výcvikové kursy s přednáškami o ochraně před atomovými, biologickými a chemickými zbraněmi, dálkovými pochody, základy bojových umění, lyžařskými závody, přespolními běhy a orientačními závody. Kromě základního a povinného programu GTO existovaly ještě dobrovolné formy vojenského výcviku, vedeného organizací DOSAAF, která přímo podléhala ministerstvu obrany. Od 14 let věku se mohly děti přihlásit do DOSAAF. V roce 1972 stanovili organizační řád DOSAAF, že „společnost poskytuje vedení pro rozvoj vojensko-technických vědomostí“. Veškerý výsadkářských a letecký výcvik Sovětského svazu byl podřízen armádě ministerstva obrany. Základní výcvik, sestávající z minimálně 140 hodin výcviku plus pobytu ve výcvikových táborech v období dvou let. Mladí lidé se zde učili řídit letadla, skákat padákem i řídit a opravovat různé druhy vozidel. V červnu 1991 jsem navštívil ústřední vojenské knihkupectví v Moskvě a zakoupil jsem spoustu pohlednic s obrázky sovětských zbraní od pušky AK-74 až po tanky BMD-1.Všechny vydala DOSAAF. Koupil jsem si také příručku Kniga junovo armějca, vydanou v roce 1989 opět DOSAAFEm, zaměřenou na skupinu 14 - 17 letých mladíků. Ačkoli celá čtvrtina této knihy se podrobně zaobírala tématem úchvatné osobnosti dobrého a ušlechtilého komunistického vůdce Lenina a tím, jaké má Sovětský svaz náramné štěstí, že v něm vládne komunismus, obsahovaly zbylé části knihy konkrétní instrukce ohledně struktury armády, rozpoznávání různých typů vozidel a letounů, tanků, vojenských hodností, zacházení se zbraněmi a obsluhy následujících typů zbraní: Typ zbraně Ráže Funkce TOZ-8 .22 samonabíjecí puška (bolt-action) TOZ-12 .22 samonabíjecí puška AKM/AKMS 7,62mm útočná puška PPD-40 7,65mm samopal PPŠ-41 7,65mm samopal PPŠ-43 7,65mm samopal Dále příručka pojednávala o první pomoci, průzkumnické a výzvědné činnosti, signalizaci morseovkou a semaforem, o konstrukci jednoduchých vysílaček, obsluze a opravě vojenských vysílaček R-105M, R-109M a polního telefonu TAI-43, dále o sestavování hlídek, přežití, včetně orientace podle kompasu, slunce a hvězd. Podrobně popisuje řízení dopravy a boj proti ohni pomocí stříkaček, hadic a hasicích přístrojů OVP-5 a OP-5. Dále píše o protiatomové ochraně, ochraně proti biologickým a chemickým zbraním, spolu se statí o použití a údržbě plynových masek GP-5, DP-6,DP-6 a R-2. Závěrem jsou uvedeny odznaky, jimiž jsou odměňovány základní znalosti a výkony v atletice, motokrosu, pilotování letadel a vrtulníků, parašutismu a potápění s přístrojem. KSSS určila vlastní předvojenský výcvik, který byl předpokladem k tomu, aby chlapec v dospělosti mohl vstoupit do řad komunistické strany, což byla základní podmínka pro práci ve speciálních jednotkách, jelikož tato skutečnost naznačovala, že daná osoba byla politicky spolehlivá a správně orientovaná. Děti mohly ve věku 7 let vstoupit do prvního stupně členství KSSS, mezi Otjabrata, potom ve věku 10 let postoupily a staly se pionýry. V té době se již zúčastňovaly nácviků slavnostních pochodů, stály čestnou stráž u pomníků válečných hrdinů či bitev a učili se civilní obraně, taktice boje, první pomoci, vojenské disciplině a řádům. Při každoročních bojových hrách „Zornica“ museli již umět manipulovat s nenabitými zbraněmi a seznamovali se s vojenskými vozidly. „Pionýr chová v úctě památku padlých bojovníků a je připraven bránit svou vlast“, bylo mládeži neustále vštěpováno a připomínáno. V 15 letech vstupovala mládež do Komsomolu. Mladá muži byli jeho členy i během základní vojenské služby. Ve věku 29 let se teprve mohli stát členy KSSS. Zúčastňovali se každoročních bojových her „Orljonok“ a byli podrobeni výcviku v oblasti zacházení se zbraněmi, radiokomunikace(včetně vypátrání skryté vysílačky triangulací), v hodu granátem, střelbě a operacích v menších skupinkách velikosti čety nebo roty. Každý rok se museli všichni mladí muži, kteří dosáhli věku 17 let přihlásit během ledna až března na místním vojenském komisariátu (vojenkomat) k výkonu základní vojenské služby. Vojenkomat shromažďoval a sestavoval kartotéku mladých mužů podle školních hlášení a informací MVD, KGB, DOSAAFu a Komsomolu. Každý branec měl vlastní kartu, která obsahovala informace o jeho vzdělání, vůdčích schopnostech, rodinném zázemí, etnickém původu, politickém přesvědčení a prostředí, z něhož pocházel, o speciálních dovednostech a plánech ohledně povolání a životní kariéry. Zvláštní výbory (Speckomy - specialnye komitěty) GRU, MVD a KGB užívaly této kartotéky jako prostředku předběžného výběru. Výběr vhodných kandidátů probíhal podle těchto kritérií: - schopný, ale jednoduchý mladík, většinou ze zemědělské oblasti nebo menšího města, raději Rus než příslušník některé národnostní menšiny - nejlépe dobrovolný člen DOSAAF s výsadkářským výcvikem - obecně s desetiletým středním vzděláním (intelektuálové nebyli obvykle žádoucí, ale mladík musel být zdravě uvažující, nápaditý a musel se umět rychle učit - váha 70 - 90 kg, minimální výška 170 cm Když se branci hlásili k základní vojenské službě, nebyli informováni o předběžném výběrovém řízení pro speciální jednotky. Když dorazili k určené jednotce, potom teprve je politický důstojník zompolit informoval. To však ještě nezaručovalo umístění u dané jednotky. Bez ohledu na to, zda sloužili u konvenční nebo speciální jednotky, museli vojáci prodělat dva výcvikové programy. Nejprve dvou až třítýdenní zahajovací výcvik, který se jmenoval „kurz mladého vojáka“. Za nějakou dobu přistoupili pak k programu VSK, zavedenému v roce 1965, později nahrazený kvalitnějším programem, zavedeným v roce 1973. Tento program byl určen k přípravě vojáků na bojové podmínky a vedl je k tomu, aby se ve volném čase věnovali tělesné výchově a sportům. Odměňování formou vyznamenání a udělování odznaků přetrvávalo až do této úrovně. Během základní vojenské služby se několikrát konaly prověrky tělesné zdatnosti.Vojáci se museli účastnit každodenní rozcvičky po dobu celého šestidenního pracovního týdne. Kromě toho museli: a) teoreticky ovládat množství programů tělesné výchovy, zavedených po celém území SSSR b) umět vysvětlit a předvést minimálně dvě sestavy z Učebnice tělesné výchovy SSSR c) zúčastnit se nejméně pěti sportovních olympijských soutěží d) zúčastnit se pětiboje a biatlonu pro speciální jednotky Členové oddílů zvláštního určení museli být schopni pochodovat 30 mil denně s plnou polní a těžkým operačním materiálem bez ohledu na terén. Museli být schopni uplavat nejméně dvacet metrů a s výstrojí o váze 27 kg. Běžné vojenské vzdělání vyžadovalo odborné znalosti a profesionální zacházení následujících typů Sovětské výzbroje: Typ Model Ráž Pistole,poloautomat PM 9,00 mm Pistole,poloautomat PSM 5,45 mm Pistole, poloautomat (tlumič) PM 69 9,00 mm Pistole, poloautomat + automat (s tlumičem) APS 9,00 mm Karabina, poloautomat + automat AKS 74U 5,45 mm Útočná puška, poloauto + automat AKS 74 5,50 mm Ostřelovací puška SVD 7,62 mm LAW RPG 7D 40,00mm LAW RPG 16D 58,30mm LAW RPG 22 72,00mm LAW RPG 26 72,00mm Granátomet (pod AKS 74) BG 15 40,00mm Granátomet (pásový) AGS 17 30,00mm Vojenské vysílačky sestávaly z osobní radiostanice R 255PP a radiové jednotky R 354M. Každý oddíl neboli otrjad měl vlastní četu signalistů, vybavenou komunikačními přístroji R 360, R 357 a R 358 nebo komunikačním vozidlem R 148. V rámci zahajovacího výcviku bylo 25% vojáků vybráno pro výcvik do poddůstojnických funkcí a dalších 20% bylo vyřazeno. Výcvik pro boj zblízka hraje ve výcviku speciálních jednotek důležitou roli. V sovětské armádě se konal pod názvem rykopašnyje boji a skládal se ze dvou složek: z boje beze zbraně a z boje se zbraní. Boj se zbraní v sobě zahrnoval výcvik ve střelbě na krátkou vzdálenost a výcvik boje s chladnými zbraněmi, který se zabýval technikami boje s nožem, a to dvěma typy nožů - NRS 1 a NRS 2. NRS 1 (nůž, průzkumník, special, typ 1) měl takové rozměry, aby se vešel do vnitřního pouzdra, všitého do pravé stehenní kapsy kalhot a byl používán speciálními jednotkami. NRS 2 bylo možno kromě klasického použití také vystřelit z pistole ráže 7,62 mm na účinnou vzdálenost 19 - 20 metrů. Vojáci se dále cvičili v použití polní lopatky (šancevaja lopata) jako zbraně a v boji s bajonetem (štyk). Těmito zbraněmi se také učili vrhat na cíl. Zvláště oblíbenou vrhací zbraní byl malý ostrý ocelový plíšek o ploše 15cm2, který se házel na vzdálenost 20 - 75 m a byl označován prostě jako „plátek“ (plastina). Poprvé se objevil v příručce námořní pěchoty z roku 1982 a potom v roce 1986 o něm píše Vojenský tělovýchovný institut v Leningradě v řadě „Speciální rysy tělesné výchovy námořní pěchoty“ (díl 2). Boj beze zbraně je založen na směsi sovětského bojového sportu sambo, juda a karate. Karate je velice podobné korejskému stylu, což není nic překvapivého, protože severokorejští instruktoři se podíleli na jeho zavedení v ruské armádě značnou měrou. KGB zavedla trénink karate jakožto součást základního výcviku. Rok co rok podporovalo finančně výsadkové vojsko mistrovství ve full contactu, jehož se jeho členové speciálních jednotek směli zúčastnit. Tento turnaj spočívá v boji bez chráničů a údery jsou povoleny i na ležícího soupeře. Během své návštěvy ve výcvikovém středisku výsadkových vojsk v Rjazani, v moskevském vojenském okruhu, jsem se mohl zúčastnit výcviku v rukopašnych bojach pod vedením instruktora pplk. Vladimira Pantělejeva, hlavního instruktora tohoto střediska a bývalého mistra VDV v boji zblízka, což obsahovalo rovněž vrhání „chladných zbraní“. Rjazoň byla západními sdělovacími prostředky mylně prohlášena za středisko výcviku specnaz. Jazykové středisko rjazaňského výcvikového centra skutečně poskytovalo výuku i jednotkám specnaz a využíval i tréninkových a výcvikových zařízení v blízkém výcvikovém prostoru společně s 16. Brigádou specnaz, která měla základnu v městě Čučkovo. Škola poskytovala výuku a výcvik pro důstojníky výsadkových (vzdušných) vojsk a ve čtyřech studijních ročnících připravovala obvykle kolem 2 000 kursistů. Každoročně se k tomuto výcviku hlásilo 32 500 osob, což mnohonásobně převyšovalo možnosti a kapacitu prvního ročníku, do něhož bylo možno přijmout pouze 500 mužů. Věk uchazečů se pohyboval mezi 17 až 21 lety (kromě mužů, kteří již odsloužili v armádě několik let a kteří se sem hlásili až v 25 letech). V průběhu roku navštěvovali tuto školu členové výboru specnaz třetího oddělení pátého řídícího výboru GRU, aby si vytipovali potenciální důstojníky specnaz, stejně tak navštěvovali za tímtéž účelem i fakulty průzkumnictví vojenských škol Suvorova a Frunzeho v Kyjevě, kyjevskou vojenskou školu a vojenský institut cizích jazyků v Moskvě. Další důstojníci byli získáváni po absolvování škol a po zařazení k jednotkám. Specnaz GRU má dvě výcvikové brigády a jednu školu pro přípravu důstojníků. SPECNAZ Důstojníci GRU byli připravováni ve škole KGB pro zvláštní úkoly ve městě Balašika poblíž Moskvy, a to až do počátku 70 let, kdy vznikla nová škola v Krasnodaru v severokavkazské vojenské oblasti. Byla pojmenována po průkopníku specnaz GRU v poválečných letech, armádním generálu Gergeji M. Štemenkovi. Běžná brigáda specnaz měla asi 400 - 1300 mužů, rozčleněných do 200 členných otrjadů. Každý otrjad se skládal ze tří rot plus signální roty. Každá rota měla tři čety a každá četa se dělila do tří hlídek po čtyřech až pěti mužích, tzv.oddělenij. V případě války je možno každou brigádu doplnit do plného stavu povoláním záložníků z řad civilistů. Obvykle měla nezávislá rota specnaz s úkolem podporovat konvenční jednotky 140 mužů, z nich 111 bylo vojáků základní služby. Poměr důstojníků a mužstva byl obvykle u jednotek se zvláštních určením dvakrát vyšší než v jiných vojenských složek, tzn. průměrně jeden důstojník 12 mužů, oproti konvenčním jednotkám s jedním důstojníkem na 25 mužů. Vojska ministerstva obrany si libovala v tvrzením že jejich úkolem je pouze obrana SSSR a že ponechávají starost o vnitřní bezpečnost státu plně v kompetenci MVD a KGB, nicméně pro toto tvrzení neexistují podložená fakta. Již samotný původ armádních specnaz spočíval ve funkci jednotek pro vnitrostátní bezpečnost. V roce 1927 provedla 15 členná jednotka paradesantní výsadek v Kazachstánském Saksavlu, aby operovala proti muslimským separatistům. Následovaly další paradesantní operace v roce 1929 a 1931. Výsadková (vzdušná) vojska vznikla v sprnu 1930 a jejich úkolem byla mimo jiné i průzkumná a diverzní činnost. V únoru 1932 měly podle dokumentu, určujícího jejich činnost provádět především přepadení ze zálohy a sabotáže v nepřátelských velitelských stanovištích za linií fronty. První název, který našla vzdušná výsadková vojska (nyní VDV) byl „Brigady desontnych specialnogo naznačenija“ čili přepadové brigády zvláštního určení. Do roku 1938 vybudoval SSSR pět vzdušných výsadkových sborů, z nichž každý měl jeden nebo dva prapory zvláštního určení. V listopadu 1936 byl založen první detašovaný oddíl specnaz ve Španělsku, zmítaném občanskou válkou a jeho členy byli příslušníci KGB a GRU. Kromě sovětských a španělských komunistů vstoupilo do této jednotky přibližně 100 cizineckých příslušníků Interbrigády. V roce 1937 byly všechny speciální jednotky KGB/GRU včleněny do nového 14.speciálního armádního sboru, který byl po skončení španělské občanské války rozpuštěn, v důsledku čehož kolem 300 členů sboru španělské národnosti vstoupilo i do jednotek zvláštního určení sovětského NKVD. Vysloužilý GRU ze španělské války vedl 50 člennou jednotku specnaz ze II.světové války proti Finům (1939 - 1940), avšak bez jakéhokoliv konkrétního úspěchu. Potom přišla druhá větová válka, v níž byly jednotky zvláštního určení rozmístěny NKVD za německými i za vlastními liniemi a prostřednictvím GRU sloužily u pozemních vojsk i u námořní pěchoty. Po válce byly jednotky specnaz GRU rozpuštěny a všechny zvláštní úkoly přešly do kompetence NKVD a MVD, jak již bylo řečeno. Specnaz jednotky GRU byly obnoveny koncem padesátých let, přibližně v tutéž dobu, kdy členské státy NATO po poválečné letargii v oblasti zájmu o speciální jednotky začaly horlivě budovat speciální jednotky ve všech svých armádách. V důsledku toho vznikla nutnost výcviku důstojníků specnaz GRU, zpočátku ve škole KGB pro zvláštní úkoly v blízkosti Moskvy. Specnaz GRU nebyly určeny k potlačování povstání ve východním bloku bezprostředně po roce 1945. Od roku 1945 operovaly speciální jednotky NKVD v Estonsku, Lotyšsku, v Litvě, ve východním Polsku, v Zakarpadské Ukrajině, Bukovině a Besarábii, čili v oblastech anektovaných k západním územím SSSR, stejně jako ve dříve přičleněných státech, jako např. na Ukrajině. Tato protipartyzánská tažení pokračovala až do konce šedesátých let. V pobaltských státech podporovaly USA prostřednictvím svého letectva i dodávkami zbraní partyzánům, naneštěstí však se agenti CIA zúčastňovali bojů se svými M16 a byli tudíž odhaleni ruskými špiony a přívrženci. Invaze do Československa byla první velkou operací, při níž spolupracovaly speciální jednotky KGB, MVD a GRU. Ještě předtím však velice aktivně vystupovalo oddělení V, jejich předchůdce. Jedním z příkladů je pokus o atentát na íránského šáha v roce 1962. Mozkem a vůdčí osobností této akce byl tehdejší šéf oddělení V, generálporučík Ivan Faděkin (za druhé světové války byl Faděkin oblastním velitelem partyzánských vojsk NKVD). Po převratu v Iránu, inspirovaném CIA se rozhodl Ústřední výbor SSSR šáha odstranit. Tento úkol byl přidělen Faděkinovi, který přiletěl do Teheránu v roce 1961. V únoru 1962 nastražili Volkswagen naditý třaskavinami do trasy šáhovy kolony na cestě mezi palácem a budovou parlamentu. Výbušniny byly napojeny na rádiové odpalovací zařízení. Při průjezdu šáhova automobilu kolem nastraženého Volkswagenu byl vydán radiový signál, avšak rozbuška selhala. Hlavní roli hrálo oddělení V při atentátech, sabotážích a podvratné činnosti za války, stejně jako při spolupráci se specnaz GRU. Po přestoupení důstojníka oddělení V k M16 v roce 1971 bylo toto oddělení zrušeno. Jeho úloha u přímých akcích přešla na nově založené Osmé oddělení v rámci řídícího výboru S 1.vrchního řídícího výboru, založeného roku 1973. Nicméně jeho role, pod krycím názvem „Kaskad“, byla omezena hlavně na dobu války, protože studenou válku na obou březích Atlantiku čekala postupná obleva. Ještě před sovětskou invazí do Afghanistanu obdrželo anglické oddělení rozkaz zavraždit afghánského prezidenta Amina. V září 1979 dostal podplukovník Michail Talybov z 8.oddělení k dispozici příslušnou dokumentaci a dal se do práce. Podařilo se mu získat zaměstnání jako kuchař a při bezpočtu příležitostí se pokusil prezidenta Amina otrávit. Jeho selhání mělo za následek invazi, podobnou předchozímu přepadení Československa. V roce 1977 s nadcházejícími letními Olympijskými hrami roku 1980, které se měly konat v Moskvě, rozhodlo MVD, že je třeba vytvořit protiteroristické intervenční oddíly, srovnatelné s německými jednotkami GSG 9, francouzskými GVGN, britskými 22 SAS CRW (Special Air Aervice Counter Resolutionary Warfare - zvláštní letecká služba pro boj proti revolučním převratům) nebo americkými SWAT. SSSR měl daleko do státu, v němž vládce zákon a pořádek a držel smutný rekord ve vzdušném pirátsví, čili v počtu leteckých únosů. Ministerstvo vnitra se obrátilo na svou elitní motostřeleckou divizi Felixe Dzerzinského, která měla základnu v blízkosti Moskvy, aby rozhodla o způsobu provedení tohoto smělého plánu. 31.prosince 1977 byl vytvořen útvar zvláštního určení, jemuž velel kapitán Malcev. Příslušníci této jednotky se rekrutovali přímo z řad divize a výběrovým řízením jich prošlo pouhých 50 ze 100. Malcev se rozhodl pro kaštanově hnědé barety, odznaky, nárameníky a stuhy na čepice, protože právě to byla barva vojsk ministerstva vnitra. Barety jsou tmavě hnědé nebo mramorované, skvrnité. Jednotka se stala známou pod názvem „strakaté barety“. (Útvary zvláštního určení vojsk ministerstva vnitra MVD není totožný se specnaz. Tito členové speciálního útvaru se nazývají Specnazovcy, jak to určil generálplukovník Jurij Šatalin, který byl v roce 1990 šéfem jednotek MVD. 19.dubna 1990 měl podle svých zápisů k dispozici 2 500 příslušníků útvaru zvláštního určení, je však možné, že v tomto počtu byly zahrnuty i jednotky OMON, o nichž bude pojednáno později). V roce 1982 provedla tato jednotka svou první vnitrostátní operaci. Letecky se dopravila do města Sarapul v Ruské republice a odtud odletěla 70 km na severozápad do Izevska, kde vojáci nasedli do autobusů a jeli ke škole, kde drželi dva zločinci školáky jako rukojmí a požadovali přistavení letadla, v němž hodlali odletět na Západ. Ve spolupráci s místní KGB se podařilo oba muže přesvědčit, aby se vzdali a osvobodit rukojmí. V roce 1987 se oddíl ministerstva vnitra ze sibiřského Permu zmocnil letadla, aby odletěl na západ. Seržant Nikolaj Macněv, velitel skupiny, přesvědčil pět dalších jejích příslušníků, aby se k němu přidali, z nich dva byli ze stejné základny jako seržant, další tři pocházeli z jiné základny. Tři ze spiklenců byli závislí na drogách, konkrétně na opiu a hašiši. Macněv a vojíni Konoval a Jagmurži odcizili zbraně a munici ze svého muničního skladu a vydali se pěšky do druhého tábora, kde jejich tři komplici ukradli obrněné vozidlo. Po cestě je zastavila milice MVD v hlídkovém voze. Uprchlíci zastřelili dva seržanty milice uvnitř automobilu. Konovalovovi se podařilo uprchnout, ale později byl dopaden a zatčen. Macněv a Jagmurži si vzali cestou na letiště taxi a prostříleli si cestu bezpečnostními jednotkami k letadlu, TU-134, určené k letu na sibiřská naftová pole. Poškodili palivovou nádrž a zastřelili 2 ze 74 cestujících. Požadovali, aby je pilot odvezl na Západ. Pilot souhlasil, že poletí podle jejich žádosti, ovšem až po opravě letadla. Macněv propustil ženy a děti i další rukojmí. Jagmurži si vyžádal na letištním vedoucím personálu opium a kytaru, načež se oddal drogové letargii. Nato vtrhla do letadla specrola. Následovala přestřelka, při níž byl Jagmurži raněn a Macněv zastřelen. Bohužel byli zastřeleni i va cestující. Další akce, jichž se oddíly specnaz zúčastnily, bylo zajišťování bezpečnosti a záchranné práce v Černobylu v roce 1986, v době havárie atomového reaktoru. V únoru 1988 se městem Sunugait na břehu Kaspického moře prohnaly bomby Ázerbájdžánců, kteří zapalovali domy Arménů, loupili, znásilňovali a zabíjeli. Ani Ázerbájdžánští obyvatelé města nebyli ušetřeni, pokud byli natolik obětaví, že přispěli na pomoc svým arménským sousedům. Muži byli zabiti na místě, ženy znásilněny. Pověst praví, že vše začalo 27.února, kdy byli údajně Armény zabiti dva Ázeri. Během nepokojů bylo zabito 60 - 100 osob. Ázerbájdžánské ministerstvo vnitra očividně nemělo zájem nebo dostatečné možnosti na urovnání nepokojů. Proto byla vyslána 104.vzdušná výsadková divize strážců, která měla učinit přítrž zběsilému řádění a specnazovcy MVD vstoupili přímo do města, aby chránili tamní arménské obyvatele. 9.duba 1989 zasahovali v Tbilisi společně s členy 104.vzdušné výadkové divize strážců z Kirovobadu, aby urovnali občanské nepokoje. Místní jednotky ministerstva vnitra byly vyslány do města pod velením generála vojsk ministerstva vnitra Jurije Jefimova, který požádal o pomoc oblastního velitele vojsk ministerstvem obrany generálplukovníka Igora Rodionova. Dvacet civilistů zemřelo na následky zranění, způsobených polní lopatou a otravy toxickým plynem. Vojska ministerstva obrany připustila, že použila 27 kanystrů plynné chemické látky, která se údajně běžně používá proti pouličním nepokojům pod názvem čerjomucha, popřelo však, že by tento plyn byl jakkoli toxický. Údajně šlo o chemikálii obdoby slzného plynu. 4.května otiskly litevské noviny výpověď člena specroty, který se této akce zúčastnil. Tento voják prohlásil, že když příslušníci roty dorazili do města, nasadili si charakteristické barety a že v jednotkách MVD a ve výsadkových jednotkách bylo celkem jen 100 členů speciálních jednotek. Specrota vytasila polní lopatky a začala se jimi rozhánět v davu bez ohledu na věk či pohlaví. Dotyčný voják si vzpomíná ny tyto scény jako na noční můru, která jej nikdy nepřestane děsit a na niž nebude schopen nikdy zapomenout. Brzy na to byla 24.dubna 1989 tato jednotka odvelena do Permu na řece Kamě v pohoří Ural. Tři vězňové z trestaneckého tábora se zde zmocnili kapitána MVD a tří žen z personálu tábora, které drželi jako rukojmí. Všichni tři byli ozbrojeni krumpáči (pracovními nástroji vězňů) a požadovali zbraně, neprůstřelné vesty a volný průjezd územím SSSR. Vyjednávací tým se marně snažil přemluvit je, aby se vzdali. Míša Komisarov, člen jednotky specnaz popisuje dění takto: „Toho rána nám bylo řečeno, abychom odletěli do Permu, kam jsme přiletěli v 19,00 hodin, když se již stmívalo. Trestanci vyhlásili, že za 90 minut začnou likvidovat rukojmí. V naší přepadové skupině nás bylo 30 mužů. Připravili jsme si munici, granáty k odvrácení pozornosti a řezné nálože. Když trestanci zabili kapitána, vtrhli jsme do budovy v neprůstřelných vestách a titanových helmách, které nás měly chránit před zraněním. Trhavinami jsme si prorazili ve zdi budovy vstupní otvor. První jednotka vrazila dovnitř a zmocnila se dvou rukojmí. Dále v chodbě drželi další trestanci rukojmí ženy. Vykopli jsme dveře, vhodili dovnitř paralyzující granáty a osvobodili jsme rukojmí.“ Vojska ministerstva vnitra - MVD Tak začalo léto, plné pogromů, kdy specnazovcy MVD byli nuceni zasahovat po celém území SSSR, aby podpořili vnitrostátní vojska MVD. První takováto akce proběhla v Uzbekistánu v květnu 1989, kde bylo nakonec třeba nasadit 12000 mužů jednotek vnitra MVD. Jednotka byla nasazena ve Fergoně a podporoval ji samostatný vzdušný výsadkový regiment, vytvořený ze staré 105.vzdušné výsadkové divize strážců. Tento regiment se skládal z veteránů afghánské války a specialistů pro bojový průzkum v horském terénu. V červnu 1989 se přesunuli do města Novyj Uzan v Kazachstánu, kde zuřily etnické boje. Následující měsíc byli vysláni do Abcházie na jihu Gruzie, aby zachránili stovky Turkomešchetských obyvatel před gruzínskými fanatiky, kteří chtěli tyto muslimy povraždit. Pověst praví, že 10 mužů speciální jednotky porazilo 100 vzbouřenců v boji muže proti muži. Podle průběžných zjištění NATO měla v červenci 1989 vojska MVD kolem 30 divizí čili přibližně čtvrt milionu mužů. To bylo v době největších národnostních nepokojů na území SSSR. Ministr vnitra Vadim Bakatin prohlásil, že měl tehdy k dispozici 700 000 příslušníků milice a pouze 35 000 vojáků, z nichž pouze 18 000 špatně vyzbrojených mužů s nedostatečnou výstrojí bylo schopno rychlého nasazení - včetně nové vzdušné mobilní jednotky , vytvořené v rámci divize Felixe Dzerzinského.Toto tvrzení však protiřečilo prohlášení velitele vojsk vnitra, generálplukovníka Jurije Šatalina z roku 1990, že celková síla vojsk MVD činila 350 000 mužů. Podle rozpisu jednotek bylo 15 400 vojáků vysláno do zakavkazských republik, kde měli uklidnit národnostní nepokoje. Na jaře roku 1990 vzrostl jejich počet na 25 000. Nádavkem byla 104.vzdušná výsadková divize převedena pod velení vrchního velitele pohraničních vojsk KGB a operovala v tolik diskutované oblasti Náhorního Karabachu, kde bylo nakonec nestálo rozmístěno nejméně 10 000 vojáků MVD, včetně nynější vdušné mobilní jednotky. Nicméně interní vojska různých republik si sestavila vlastní jednotky hnědých baretů. Setkal jsem se s nimi např. v Lotyšsku. V březnu 1992 jsem se vrátil do Tallinu a do Rigy, abych vyučoval v kursech pro pyrotechniky, kde jsem přednášel především o Semtexu a sovětském TNT. V závěru kursu jsem se setkal s lotyšským předsedou vlády a byl jsem pozván na večeři na rozloučenou, kde jsme byli i s celým „mým“ týmem napadeni početnou skupinou ruské mafie. Bojovali jsme vším, co se dalo použít jako zbraň a co nám přišlo pod ruku, ale prostor , kde se všechno odehrávalo , byl příliš stísněný na to, aby bylo možné bojovat proti sobě střelnými zbraněmi. Zatímco jsem zkoušel na čímsi rozkroku, jestli jsem ještě nezapomněl fotbal, jiný bandita se mi pokusil dostat do zad, aby mne bodl nožem zezadu v čestném souboji. Zapomněl však na 16 pravidlo Murpyho zákona (schválnosti): „Nikdy nevytahuj nůž na protivníka s pistolí“. Andy Karn, jeden z týmu IBA vytasil dvoupalcový bubínkový Smith&Wesson .38 a zastřelil ho. Kulka prolétla banditovi levou polovinou hrudníku, prostřelila ruku dalšímu padouchovi, který toho prvního postrkoval dopředu, potom prolétla tváří náčelníka hrdlořezů a nakonec rozbila zrcadlo. Po pravdě řečeno. Měl onen první bandita poměrně štěstí, protože další kolo byla pěkná chuťovka a dost studená sprcha. Nakopnutý zloduch se zlomil v pase a utekl. Za 90 vteřin nato dorazili hnědé barety ministerstva vnitra v neprůstřelných vestách, s AKS-74 a AKS-74U a se psy. Tito ruští vojáci byli podplacení, aby kryli ústup banditů, kdyby se situace vyvinula nepříznivě. Co však mafie netušila, že byli nasazeni proti vládním bezpečnostním jednotkám, nikoli proti turistům. Nyní probíhá vyšetřování ohledně činnosti zmíněné jednotky. Předběžná zjištění naznačují, že mafiánští zabijáci byli z ministerstva vnitra, měli hnědé barety a maskování a byli ověšeni zbraněmi. Nebyli však z divize Felixe Dzerzinského. Příslušníci druhé jednotky tvrdí, že šlo o imitátory, kteří takto, snad i záměrně, poškodili dobré jméno jednotky. Připomínají případ, kdy byla jednotka v kazachtánském Semipalatinsku vyslána do akce na záchranu rukojmí, při níž zahynul velící důstojník jednotky v hodnosti majora i někteří rukojmí a zástupce velitele (v hodnosti kapitána) byl zraněn. OMON V roce 1987 byla založena v Leningradě první jednotka OMON za podpory prvního městského tajemníka KSSS. Tato jednotka byla vytvořena z hlídkového útvaru milice a měla sloužit jako ochrana KSSS v době, kdy komunismus v Rusku začínal stále více a více ztrácet popularitu. Leningradská OMON zvolila černé barety, protože leningradská jednotka námořní pěchoty jich měla spoustu a mnozí příslušníci OMON v ní sloužili. Když první tajemník Lev Zajkov povýšil a odstěhoval se do Moskvy, navrhl, aby OMON sídlil v hlavním městě. Nový útvar OMON, vytvořený původně z moskevského 2.hlídkového útvaru milice, si zvolili šedivé barety, aby barevně ladily s šedou milicionářskou uniformou. OMSN Další speciální jednotka, OMSN, civilní protimafiánská skupina v rámci MVD, již sídlila v Moskvě v ulici Petrovka 38. Filmy a fotografie této vysoce profesionální jednotky často doprovází hlavička, hovořící i OMON nebo MVD VV. Sovětské ministerstvo vnitra legalizovalo vytvoření a operace OMON jakožto policejní jednotky zvláštního určení, obdobné SWAT a pořádkovým jednotkám. Toto nařízení o vytvoření daného útvaru vyšlo pod číslem 4604 v srpnu 1988. Zatímco vnitrostátní vojska byla zařízena centrálně, přešlo řízení těchto útvarů plně do kompetence ministrů vnitra 16 republik, které tvořily Sovětský svaz. Některé republiky, jako např. Estonsko, odpovědělo na toto opatření ministerstvu vnitra prohlášením, že mají dostatečně schopné policejní zdroje, aby si se svými problémy poradily jejich prostřednictvím, aniž by sestavovaly jednotky OMON. Jiné, jako Litva, Lotyšsko, Moldavsko a Azerbajdžan jednotky zformovaly. Jednotky OMON čítaly 100 - 300 mužů, vyzbrojených AKS-74U, pistolemi Makarov, balistickými vestami, štíty, obušky a obvykle nosili VDV maskovací uniformu. Příslušníci OMON byli poprvé nasazeni 21.srpna 1988 proti prodemokratickým protestujícím občanům na Puškinově náměstí. Od samého počátku byly jednotky OMON podřízeny přímo MVD jednotlivých sovětských republik a nikoli SSSR. V březnu 1988 propašovala jedenáctičlenná rodina Ovečkinových zbraně na palubu letadla aeroflotu TU-154 na izkutském letišti a unesla jej ve snaze emigrovat do Londýna. Při mezipřistání v Leningradu předstírala milice, že jsou v Helsinkách. Po dvouhodinovém vyjednávání vtrhlo pět mužů OMON do letadla. Únosci odpálili výbušnou nálož v zadní části letadla. Letadlo začalo hořet, devět lidí přišlo o život a 19 bylo zraněno. V říjnu 1988 se stal Vladimír Krjučkov předsedou KGB a programu Kaskad osmého oddělení. Okamžitě zformoval novou intervenční jednotku KGB se sídlem v hlavním štábu KGB, na Dzerzinského náměstí v Moskvě. Vrchním velitelem byl plukovník R. Išmijarov a přepadový tým podléhal velení majora O.G. Alijeva. Nový tým byl vyzbrojen a vybaven podobně jako specnozovcy GRU a navíc měli různé zbraně s tlumičem, včetně AP 5 Stečkin 9 mm, který lze přeměnit v plně automatickou zbraň. Členy jednotky byli dobrovolníci z řad pohraniční stráže KGB, vycvičení v Balašišské škole. Při výcviku byl kladen důraz na rukopašnyje boji a příbuzné fyzické disciplíny, vypracované A.T. Dolmatovem ze sportovního klubu Dynamo Moskva, který byl i autorem příručky, kterou držíte v ruce. Pro tuto příručku použil částečně dva texty GRU z roku 1945, pojednávající o průzkumných akcích a zacházení se zajatci a o průzkumu v horském terénu. Od počátku bylo již zcela jasné, že role týmu Alfa a jejich protějšků z MVD se nebude omezovat pouze na humanitární zákroky. Měli své místo i na válečném jevišti a to zejména ve spojitosti s Kaskadem, pod velením tehdy podplukovníka I. Morozova. Tato úloha představovala tradiční funkci NVKVD v boji za nepřátelskými liniemi a v potírání disidentů stejně jako v případných střetnutích s nepřátelskými speciálními jednotkami. Týmy Alfa Týmů Alfa si veřejnost poprvé povšimla 1.prosince 1988, kdy čtyři zločinci zajali autobus se 30 školáky v Ordžonikidze a žádali výměnou za ně letadlo Il-76T, peníze a zbraně. Operace skončila 2.prosince 1988 v Tel Avivu na letišti Ben Gurion, když Izraelci přesvědčili bandity, aby se vzdali. Izrael potom předala únosce Alfa týmu KGB, který je letecky dopravil zpět do Moskvy. 30.března 1989 unesl 22tiletý Stanislav Skok letadlo na domácí lince z Astrachaně do Baku se 76 cestujícími a posádkou. Prohlásil, že má v zavazadle bombu a nařídil posádce, aby letadlem přistála v Baku na letišti Bina. Žádal výkupné a leteckou dopravu do Pakistánu. V 11,30 dopoledne 31.března 1989 vstoupil major Aliev spolu s dalšími čtyřmi muži týmu Alfa v kombinézách aeroflotu do přední sekce letadla. Když únosce poodešel od zavazadla, aby si zapálil cigaretu, kterou mu jeden člen týmu nabídl, byl bez problému přemožen a zatčen. Afghánistán - velké cvičiště Po neúspěšném atentátu podplukovníka osmého oddělení Talybova na prezidenta Amina v roce 1979, rozhodl se Sovětský svaz pro invazi do Afgránistánu a obsazení Kábulu. Po květnu 1979, kdy byli v Heratu zavražděni sovětští poradci i se svými rodinami, zaujaly dvě sovětské speciální divize, složené z Uzbeků a Tadžiků, převlečení do uniforem DRA (afghánské armády) pozice podél sovětsko-afghánských hranic. Tyto dvě divize byly podporovány 105.vzdušní výsadkovou divizí strážců a posíleny o dva prapory, vypůjčené ze 103. a 104. Vzdušné výsadkové divize strážců. Invaze do Afghánistánu začala 28.prosince 1979 . V této fázi bylo osmé oddělení značně ztenčeno a muselo si vypůjčit důstojníky KGB z jiných oddělení prvního hlavního řídícího výboru. Kromě toho si vypůjčili i muže ze specroty Felixe Dzerzinského a z brigády specnaz se základnou v Čirčiku, spolu s 1. Praporem 16.brigády specnaz z Čučkova. Mužstvu KGB velel plukovník Bojarinov, velitel balašišské školy, zatímco všeobecná pacifikace afghánské administrativy podléhala velení generálmajora Viktora Paputina z MVD. Stejně jako v Československu byli i afghánští představitelé pozváni na recepci na sovětské velvyslanectví v Kábulu, kde byli zajati a zamčeni do sklepa. Tuto akci provedla skupina spec. Jednotka vzdušného výsadku zajišťovala bezpečnost a operační okruh pro speciální jednotku, která přistála na letecké základně Bagram. Sovětští poradci odzborjili většinu afghánských vojenských jednotek pod záminkou kontroly zbraní, stejně jako před lety v Československu. Skupina, která měla k dispozici specnazy oblíbené BRT APC v doprovodu VDV BMD-1 zamířila do Darulmanského paláce. Afghánští strážní, kteří se postavili na odpor, byli zastřeleni pistolí Stečkin s tlumičem. BMD vyrazili palácovou bránu, přičemž jednomu vozu zhasl motor a zůstal stát na místě. Výsadkáři zajistili operační prostor a neutralizovali palácovou stráž. Speciální skupina KGB/MVD/GRU, pod vedením plukovníka Bojarinova vtrhla do paláce, kde narazila na silný odpor a utrpěla první ztráty. Bojarinov vyběhl ven, aby přivolal na pomoc výsadkáře. Zapomněl přitom na to, že vydal rozkaz zastřelit každého, kdo by vyběhl v paláce. VDV tedy zastřelili velitele speců. Útok pokračoval dále a všichni obyvatelé paláce byli zabiti, kromě nájemného vraha osmého oddělení Talbova, který se ukryl pod schody, odkud vyšel až tehdy, když podle jeho vlastních slov zazněly hlasy vojáků „opět jako lidská řeč“. Další skupiny spec obsadily rozhlasové a televizní vysílače a studia a hlavní vládní centra. Základním pravidlem podobných akcí je skutečnost, že jednotky, které jsou, jako např. specrota, vycvičeny pro vniknutí do budovy, likvidaci teroristů a zločinců a záchranu rukojmí, jsou schopni podat mnohem vyšší výkon v situaci, kdy se nemusí obávat o bezpečnost rukojmí. V průběhu války poskytovaly všechny tři útvary pro zvláštní úkoly služby protiafghánské straně. KGB prováděla výcvik atentátníků a sabotérů a postavila speciální jednotku pohraniční stráže, které přepadaly a likvidovaly zásobovací konvoje afghánských mudžahidů. Jednotky zvláštního určení afghánského ministerstva vnitra, vycvičené útvarem MVD a brigády specnaz, zásobované GRU, zastavovaly zásobovací kolony. Ruská přezdívka pro speciální jednotky v afghánistánu zněla „ochotniki karavan“ - lovci konvojů. Pravidelně přepadali základny a tábory mudžahidů a na sklonku války vytvořili speciální stíhací úderné oddíly, které byly letecky mobilní. Mohutně se podíleli na operaci Mistrál, tj. „vyčištění“ silnice z Gardez - Khost. V době operace jsem byl na pozici v provincii Paktia ve službách Národní islámské fronty Afghánistánu (NIFA) mudzahidinů a mohu potvrdit, že nejintenzivnější nebezpečí kromě bombardování a střelby z granátometů představovaly přepady specnazů. Když jsem se vrátil z bojů proti Sovětům v Afghánistánu, byl jsem v Rjazani a prošel jsem jejich výcvikem, popíjel s nimi vodku a „samogonku“ a sedával jsem s nimi v boňach (parní lázně). Od té doby, kdy International Godyguard Association (Mezinárodní asociace osobních strážců - IBA) začala pomáhat pobaltským státům (v roce 1989), měl jsem pod svým velením mnohé bývalé specnaz GRU a MVD i specnazovce a někteří z nich se stali mými přáteli. Mnozí z nich jsou afghánští veteráni a počítají i mne k „afgancom“, ačkoli jsme vlastně bojoval proti nim. Mohu říci, že válka poznamená duši každého člověka, který se jím nějakým způsobem zúčastní, stejně tak vietnamská válka poznamenal Vietnamce i Američany. Historie speciálních operací v Afghánistánu čeká dosud na sepsání, pro účely této knihy však je nejvýstižnější shrnutí, které učinil veterán GRU podplukovník Sergej Baljenko z jednotky specnaz pátého výboru slovy: „Afghánistán byl polygon - velké cvičiště“. V průběhu afgánské války a po ní zaznamenaly jednotky zvlášštního určení MVD a KGB hojný příliv bývalých specnaz a výsadkářů, jak prohlásil šéf armádních jednotek ministerstva vnitra, generál Šatalin. Při sestavování OMON si mnozí velitelé vybírali pouze muže, kteří již sloužili buď v bojové jednotce nebo v jednotce zvláštního určení. Nicméně moskevský OMON, který se chlubí tím, že má většinu příslušníků z řad „afghánců“, je sestaven většinou z policistů sovětské milice. Jejich velitel, plukovník Ivanov, byl v roce 1991 již téměř v důchodovém věku a v jednotce sloužili muži, kteří vysoko přesahovali věk 40 let, přestože oficiální linie OMAN, jako útvaru tělesně zdatných mladých výsadkářů vyžadovala průměrný věk 23 - 26 let. Avšak OMON trápí i jiné problémy. Výcvik ve střelbě byl omezen na 30 nábojů na muže a rok a to výnosem ministerstva vnitra! 2. Srpna 1990 bývalí specnaz, kteří se zúčastnili oslav Dne vzdušných výsadkových sil napadli a zdolali 15 příslušníků OMON, kteří byli vysláni, aby je zatkli a potom se vydalo na vandalské tažení, zatímco ministerstvo vnitra nepovolilo zásah 150 členné reservové jednotky OMON. Tento incident vyústil v hromadná vystoupení z moskevské jednotky šedých baretů. V roce 1991 měli členové OMON měsíční plat 260 rublů a moskevská jednotka čítala 1 500 mužů. V sovětských novinách ze dne 30.května 1991 varoval přední sovětský představitel Dr. Alexej Kiva před konzervativní založenou skupinou v parlamentu, podporovanou armádou, který byla podle jeho slov „paletou diktátorů“ a která připravovala vládní vojenský převrat. Jeho článek je přesnou analýzou sil, které v té době v SSSR usilovaly o moc - vzájemné spolupráce komunistů, kteří ztratili vliv i moc za vlády Michaila Gorbačova a spojili se s nově vzniklou linií ruských staromilců, kteří si přáli obnovit bývalou slávu Ruského impéria, zbaveného komunismu. Tito ruští imperialisté prohlašovali pobaltské státy, Kavkaz, Polsko a dokonce i Finsko součástí historického území ruského carství s takovým zápalem, s jakým hovoří islámští fundamentalisté o znovunastolení islámského Půlměsíce (Španělsko, Severní Afrika, Střední Východ, Malajsko, Indonésie a Filipíny) před konečnou bitvou s „křesťanskými“ národy. Skupina Sojuz obdržela širokou podporu ze strany sovětské armády, jejíž důstojníci z povolání byli obzvláště těžce postiženi nastalými změnami. Vojenský rozpočet byl radikálně snížen a Gorbačov začal se stahováním vojsk z Východního Německa, Maďarska a Československa, kde si sovětští důstojníci se svými rodinami žili nadmíru dobře a spokojeně. Po návratu do SSSR jim byl snížen plat a neměli ani kde bydlet. Důstojníci byli ubytováni v důstojnických hotelích a jejich manželky s dětmi neměli jinou možnost než se nastěhovat ke svým rodičům, což někdy znamenalo až na druhý konec země. Místopředseda skupiny Sojuz, plukovník Viktor Alksnis se pokusil vyvrátit Kivovo tvrzení prohlášením demokratů za skutečnou hrozbu puče. Alksnis, člen lotyšského a sovětského parlamentu, byl armádním důstojníkem v pobalstských státech. Události, které vyústily v srpnu 1991 v pokus o převrat, byly soustředěny právě do oblasti pobaltských států a byly mnohem podezřelejší, horší a podivnější, než jak se předskládaly veřejnosti. Popud k převratu vyšel ze tří hlavních míst: z ministerstva obrany, od předsedy KGB a od ministra vnitra. Tito tři muži kontrolovali nejen konvenční vojska, ale i útvary zvláštního určení SSSR. V průběhu pokusu o puč byly všechny tyto jednotky použity v boji proti demokracii nezákonným způsobem, a to i z hlediska sovětských zákonů. Svými akcemi přestoupili zákon, navíc však použili i bojových uskupení zcela jasně stojících mimo zákon, totiž ruské mafie.
Vím že je to dlouhé,ale časem vypíšu jen to podstatné aby se vám to lépe četlo.